Výsledek mrznutí

27. října 2015 v 22:00 | Michi |  Školní tvorby
Ve světle předchozích dní budu muset přehodnotit svou frázi "Víte, já nejsem náročný člověk". Protože jistá akce, která nechvalně proslula pod názvem "Výtvarný plenér", by mě měla podle učitelek přesvědčit o tom, že jsem náročný člověk. Proč? Protože Výtvarný plenér by se dal popsat jako základní výcvik přežití pro křehké puberťáky. Abych se ale dostala k jádru toho, proč to popisuju s takovou dobrou náladou: Po příjezdu na místo totiž téměř okamžitě nastalo několik problémů. První: žádný signál. Jo, to se dalo čekat. Zhruba pět lidí dostalo nervový záchvat, zbytek jenom blbě čuměl (k ohromnému pobavení učitelek). Další problém nastal při zjištění, že nikde kromě chatek učitelek není zásuvka (problém vyřešen po tom, co jsem obsadila se svou spolubydlící chatku s podobnými vlastnostmi), takže ti, co dostali nervový záchvat předtím mohli zvesela pokračovat dál. A pak přišlo to, co pohlo i těmi nervově stabilnějšími. Sprchy a záchody. Budiž udělen soucit dívkám ve svém kritickém období. Po pravdě, se mnou to ani moc nehlo, protože takovéhle tábory byly v mém mládí celkem standard, ale co mě opravdu dostalo bylo to, co se mě pořádně dotklo až v noci. řekněme, že když v noci spíte s celým kufrem nabaleným na sobě a stále vám je zima tak je něco asi v nepořádku. A pak přišel poslední hřebíček do rakvve našeho výletu. Jídlo. Opět standardní táborová strava. Nevíte, co to je a nejspíš nechcete vědět co to je (stále se můžeme uklidňovat, že kočku, co běhala po táboře jsme viděli i poslední den). Netlachám jen tak zbytečně, budiž důkazem kvality stravy, že kamarád, co poctivě jedl každou věc, co nám dali, to druhý večer nerozdejchal. Ostatní (včetně mě) si pro jistotu objednávali jídlo s Jindřichova Hradce, kde nás ten, co to dovezl začal postupně nenávidět, ale to už je pohádka sama o sobě.
Ta část, kdy jsme měli být produktivní, je však kapitola sama pro sebe. První věc, co jsme dostali zadáno, bylo udělat (počtem už si nejsem jistá) 16 skic na černý papír křídou. Okay, skicy jsou celkem moje parketa, ale chodit na mě s křídou? Jo, fajn, křídy jsou supr, dokud s nima nemáte udělat 16 skic na 8 papírech, takže musíte kreslit z obou stran, načež se vám tak 3/4 rozmažou a i kdybyste se snažili sebevíc, tak nepoznáte, o co jste se vůbec snažili. Což vedlo k tomu,ž e od nějaké 3. skicy jsem se přestala snažit. Pak si matně vybavuji abstrakci vody, ale protože jakmile uslyším slovo abstrakce (potažmo kubismus etc.), tak automaticky nasadím otrávený obličej a ignoruji všechno, co dál ta osoba vypustí z pusy, tak to taky podle toho dopadlo. Jaksi nevýrazně. Co následovalo dál, to už se mi zamlouvalo víc, protože vodovky, to je prostě moje milovaná záležitost. Obrázky přihodím pod perex, celý výlet bych shrnula tak, že to celkem přežitelné bylo, o tom, jak jsou mladí závislí na technologiích bych sice ráda filosofovala, ale to radši někdy jindy a jinde.
 

Skicáky a řezáky

16. září 2015 v 11:20 | Michi |  Školní tvorby
Jedna z novinek, co druhák přinesl, je ke všeobecnému nadšení i zavádění skicáku. Asi aby se ušetřilo, ale spíš věřím tomu, že nám chtějí jen znepříjemnit život. Víte, přinutit někoho, aby si zvykl nosit na výtvarku skicák je už tak dost pracné, ale ještě k tomu mu dat úkol? To se moc velké spolupráce nedočkáte a nadšení už vůbec ne. Já osobně jsem na tahání všemožných skicáků zvyklá, mám už pár stránek pokreslených, takže je sem budu postupně přidávat.


Mohlo to být i horší

16. září 2015 v 11:05 | Michi |  Stories from my life
Víte, já nejsem ten typ, co na školu hlasitě nadává a pořad si stěžuje, že tam nechce. Ne, já jsem ten typ člověka, který dokud má naspáno minimálně pět hodin a ráno má aspoň jedno kafe, tak to zvládá s klidem, ale jsou věci, které i se mnou pohnou. Mluvím o užitečných novinkách. Modernizace je jedna vec, ale mít 2 televize o velikosti 4k monitorů, na kterých se jen zobrazují rozvrhy a když je někdo dostatečně ochotný, tak i pouští YouTube videa, to mě tedy dostalo. Obzvlášť, když naše škola vypadá z jednoho úhlu jako velmi levná ubytovna a nahodit by teda rozhodně potřebovala. Ale popojedeme, s novým školním rokem jsme byli obeznámeni, že tužky už se kupovat nebudou, protože někdo (nebudeme jmenovat) je minulý rok do poslední vykradl. Nicméně v tom případě nevím, na co dalšího ty 300 ještě dávám. Dále ubylo pár spolužáků, pár učitelů, ale jinak vše při starém, například iracionální rozhodnutí učitelů, vlaky, co mají věčně zpoždění, jen ne, když to potřebujete aa proměnlivě fungující wifi sítě. Že by se mi stýskalo? Po pravdě řečeno, už ani nevím.
 


Cyberman - remake

26. května 2015 v 9:48 | Michi |  Kreslím s tabletem
Znáte takový ty sebestředný lidi, co po pár letech předělaj nějakou svou starou práci a pak se předváděj, jak pokročili? Prepare yourself, už kreslím dot dlouho na to, abych se mohla taky předvádět :D Originál je z června 2013 (odhadem) a remake je pár dní starý :D


Všichni, co máte zaklínače... Polibte mi prdel

24. května 2015 v 11:12 | Michi |  Kreslím s tabletem
Well, the title says it all. Soutěžila jsem o sběratelku Zaklínače s CZC, nevyhrála jsem, no, ale chlubit se s tím výsledkem můžu :D A nemyslete si, jsem velmi upřímný člověk. Tomu člověku to nepřeju a měl by shořet v pekle :D V těchto dnech bych nejradši notebook vypnula a zahodila, protože všichni mají zaklínače, zatímco já sedím u notebooku s na nic parametry a držím se, abych nevylítla/nezačala brečet :D Myslím si, že tam venku je spousta lidí, co by se se mnou stotožnilo, takže soucítím s váma, držte se :D Nebo ne, nedržte se :D Čím míň lidí nás s tím bude štvát, tím líp :D

DOX po druhé a DeviantArt

22. května 2015 v 10:53 | Michi |  Školní tvorby
Jestli mi ten den prožitý ve vydýchaném auditoriu s partou nadprůměrně originálních lidí byl k něčemu dobrý, tak to bude mé nové poznání. Umělci jsou DIVNÝ druh a ani já nedosahuji jejich levelu, tak jsem se rozhodla, že tahle dráha pro mě nebude a radši zůstanu u toho, o čem vím, že mi jde. Budu ilustrátor. Tohle povolání vyžaduje přiměřené množství originality, umělci musí lidi ohromit tím, jak jsou divný a už mám ověřeno, že to mi jde jen v okruhu normálních lidí. Pro lidi, co mě znají je to možná neuvěřitelné, ale nejsem zdaleka tak těžký kalibr, jak si myslí :D Any way, poznatky z posledního kola jako takového mám mizivé, protože ve chvíli, kdy nám řekli, že v zadní části auditoria má stánek wacom, kde si můžeme vyzkoušet jejich tablety, tak jsem tam strávila celý zbytek dne :D Nedivte se mi, jsem chudý student, vidět a osobně si vyzkoušet cintiqy (modely grafických tabletů) bylo jako propadnout se do země divů s depresivním vědomím, že ji za pár hodin budu muset opustit. Ale za tu poměrně krátkou dobu jsem sithla něco málo vytvořit, tak aspoň s tím se pochlubím, protože klauzurní práce mi právě zabírá úplně všechny hodiny výtvarky a nic extra se neděje, abych vám to ukazovala. Moje klauzurní práce totiž právě vypadá jako jeden velký pruh mořských řas :D

Průvodčí

9. května 2015 v 13:14 | Michi |  Co už se jinam nevešlo
První věc, co mě při tomhle tématu napadla byla jedna historka, přes kterou jsem se doteď jako průměrný, po ránu prakticky nefunkční člověk, nepřenesla.
Byly plus mínus 4 hodiny ráno, všude ještě tma, pokladní na místním nádraží má kruhy pod očima a polohlasem mi podává lístek. Nijak jí to nezazlívám, jsem na tom podobně, ne-li hůř. Vypotácím se ven z nádražní budovy a sednu si na lavičky. Mám ještě 10 minut čas, vím, že mi nehrozí žádné nemilé setkání s kamarády, protože mezi námi, který blázen při smyslech by sakra jel v tuhle hodinu vlakem? Já... Vlak po chvíli přijede, podle očekávání v něm prakticky nikdo není, jen pár podobně mrtvých lidí. Můžu v klidu usnout, do cílové stanice mi zbývají 3 hodiny, když budu mít štěstí, tak mě průvodčí vzbudí, kdybych se neprobrala sama. Pomalu mi padají oči, usínám až podezřele jednoduše. Spala jsem už asi tak 1 a půl hodiny, když se mnou někdo jemně zatřese. Když se vzbudíte po krátkém spnku, čekáte, že se vzbudíte odpočatí a svěží. Ne. Když se vzbudíte po krátkém spánku, je to jako byste se vzbudili v jiném století a zapomněli, kde jste a jak se jmenujete. Když se mi konečně podařilo pořádně rozlepit oči, zaostřila jsem na obličej chlapíka v běžném obleku, který nosí průvodčí. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti, vypadal, jako by právě přijel od moře, usmíval se jako měsíček na hnoji, už to bylo v tuhle nelidskou hodinu divné, ale dobře, každý to zvládáme jinak. Jen že to nebylo to nejlepší. Sotva jsem se trochu rozkoukala, spustil nahlas a z vesela "Dobré ráno vám přeji, kontrola jízdních dokladů". Pochybuji, že to zvládnu popsat dostatečně výstižně, ale představte si, že kolem 5-6 ráno se někdo chová, jako by mu právě největší láska jeho života řekla, že si ho vezme a bylo pravé poledne. Není to takový typ nakažlivé dobré nálady. Je to takový typ dobré nálady, která je tak dobrá, až vás to irituje. V tu chvíli však vlak zastavil. "Pardon, moje chyba, hned se k vám vrátím," prohlásil vesele a vyběhl z mého kupé. V úžasu jsem tam zkameněle seděla, až se vlak znovu rozjel a on se opět vrátil. "Až do Brna? Tak to budeme mít dlouhou společnou cestu. Přeji příjemnou jízdu," prohlásil za stálého úsměvu a odešel. Bylo to, jako by ten člověk byl na dočista jiné frekvenci, jestli víte, jak to myslím.
A to ještě ani není konec. Jsem dost paranoidní, když jedu někam, kde to neznám, tak si jdu stoupnout ke dvěřím tak 10 minut předtím, než má vlak dojet do stanice. Tak jsem si tam tak postávala, odstředivá síla se mnou flákala o stěny chodbičky a po chvíli se objevil i ten průvodčí. Nevím, kde se ve mě ta odvaha vzala, ale po chvíli jsem se ho zeptala, jak dlouho ještě pojede a on na mě "Mno, jedu tak od 8 večer a když budu mít štěstí, tak na oběd budu doma." Bral to jako naprostou samozřejmost. V jeho hlasy bylo naprosté smíření. Nechápu a nikdy chápat nebudu. Řečeného průvodčího dodnes potkávám a dodnes je pořád stejně naspeedovaný.

Klauzurky

7. května 2015 v 12:25 | Michi |  Stories from my life
Myslím, že by se to shrnout tím, že nikdo neví, co máme dělat a každý říká něco jiného. Něco mi říká, že čím výš jste ve vzdělávacím systému, tím je organizace výuky chaotičtější. Zatímco základka je jeden velký ústav pro cvičené opice, který ale nějakým způsobem drží po hromadě, tak střední je jako skupina přeživších po apokalypse : Nikdo neví, co dělá, čas od času někdo umře a nikdo nikomu nevěří, ale nějakým způsobem přežívají do dalšího dne.
Nejsem si jistá, kolik z vás ví, co to jsou klauzurní práce, protože když jsem před svými kamarády, co jsou na jiných školách tohle vyslovila, tak se mě zeptali, co za hrůzu to proboha je. Takže klauzurní práce je jako kostrč. K ničemu není důležitá, ale když si ji poserete, budete toho hodně litovat. Z těchto prací nejsou známky k žádnému předmětu (a věřte mi, že kdyby nám tohle přičetlo průměr do každého předmětu, spoustě lidem by to zachránilo prdel a mně taky), ale pokud tuto zkoušku nesplníte, neprojdete do dalšího ročníku. Zjednodušeně řečeno dostanete zadání, to pak musíte zpracovat a před porotou z učitelů ji budete prezentovat.
Pro mě není až tak velký problém s realizací, ale vážení, já a něco prezentovat? Vyzkoušela jsem si to v doxu před porotou z urýpaných profesionálů a nemůžu říct, že bych si to chtěla zopakovat. Tady to sice budou jen učitelé, ale už jsem si vyzkoušila, že má argumentace k tomu, proč je tahle čára zahnutá, je velmi mizerná. Velmi. K tomu všemu, naše učitelka má tendence zavrhnout vše, co navrhneme, takže zatím vážně nevím, jak to dopadne. A myslíte si správně... Místo abych pracovala na projektu, sedím u notebooku a píšu blog... Well done, určitě projdeš.