Taneční očistec

17. listopadu 2014 v 22:04 | Michi |  Stories from my life
Mno, protože je naprosto zřejmé, že se flákám, řekla jsem si, že aspoň sepíšu dojmy z druhé prodloužené a taky "znalecký" posudek papírnictví, které nám vyrostlo vedle Kauflandu.
Víte, někdy bych si fakt přála být chlap. Co jsou obleky proti korzetovým šatům. Nic, jednoznačně nic. Abych popsala začátek toho všeho: Murphyho zákony mě provázejí celý život, takže je jasné, že při všem důležitém se něco musí pokazit. Vždycky. Dokud u toho jsem já, vždycky se něco pokazí. Návrh na scény ve hře? Zapomenu ho. Potřeby na nový projekt? Apoň jedna důležitá pomůcky mi chybí. Přesouvání souborů z počítačů? Půlku jich zapomenu přesunout a pak to zjistím až po tom, co jsou smazané. Jup. Jsem génius. Takže je naprosto jasné, že it ady se něco pokazí, ostatně při prnví prodloužené jsem půl hodinku před začátkem zjistila, že nemůžu najít vstupenku, takže proč ne, že... A co se pokazilo tentokrát? Sušenky. Úkol byl: Přinést nějakou sladkost a co já udělám? Půl hodiny před odjezdem ji nemůžu najít. Na svou obranu, moje vina to tentokrát nebyla. Maminka schovala... Okay, takže první průšvih za sebou. Co dál? Jo, zašněrovat se do šatů (nepopírám, krásné jsou, ale jejich nošení mi žádné štěstí nepřineslo...). Nebylo to až tak bolestivé, ale otlačeninám jsem se pochopitelně nevyhnula. Odjezd a naskládání objemné sukně do auta se kupodivu obešel bez problémů, osobně jsem čekala, že si sukni přivřu do auta, nebo až budu vystupovat, tak si na ni šlápnu a před hloučkem pokuřujících kluků u vchodu se rovnou svalím a ztrapním se rovnou, ale dobře, to se nekonalo, dokonce ani gardenku a vstupenku jsme nezapomněli a to je se zmatkující tetou za zadkem opravdu pokrok. Upřímně, když jsem vkročila do vstupní haly, mírně mě zamrazilo. Nápadnější šaty jsem si asi vzít nemohla... Jo, jasný, rudé šaty tam byly taky, ale takhle nafouklou sukni jsem tam asi měla jen já (usuzuji z poznámek mých spoluhráčů v jisté kolektivní hře, kterou budu teprve zmiňovat). Nejhorší část před tanečními je, když ani za boha nemůžete najít diskusní kroužek, ke kterému byste se mohli eventuelně přisrat a příšerně se nudíte. A když vás konečně ten cvičitel divé zvěře zavolá na parket, dali byste cokoliv za to, abyste mohli zakotvit v chudém bufetu a tam požírat cukrovinky, dokud by vám šaty nebyly malé. Upřímně, byla jsem ráda, když vyzval kluky, aby si pro nás došli, protože jaksi jakýkoliv "závod" s okolníma holkama s někdy i o něco delšími sukněmi než já, mě upřímně děsil. Představte si, že si pro vás přijde někdo, kdo pro vás chodí až nepříjemně často a vy víte, že je silně neschopný, ale stále to není to nejhorší, co vás může potkat. Co cítíte? Já upřímnou rozpolcenost. Právě mě zachránil před ještě větším střevem, než je on, ale stejně vaše špičky už dopředu brečí. A štěstím to nebude. Dál tance pokračují celkem nevýrazně, až na nějaké střídání v párech, protože pánové (netradičně) přebývají. I na mě dojde. Špičky opět brečí, ale tentokrát už štěstím. Dojde na poslední střídání a ke mně si to přihasí nějaký random, ve kterém jsem nakonec poznala jednoho kluka, co byl se mnou na základce v první třídě. Navzdory očekávání nevýrazné setkání. Dojde k výměně sladkostí, načež já dostanu puget lízátek, které nemám šanci spotřebovat ani do konce života, aniž bych dostala velmi silnou cukrovku. Po další přestávce dojde i na utahování korzetu, načež zoufale prosím, aby si matka pospíšila, protože řekněme, že vycházka na záchod není s takhle objemnou sukní vůbec krátká záležitost a nebylo by fajn, kdybych nepřipravena zjistila, že nás cvičitel svolává na praket. Zbytek večera probíhá značně nevýrazně, proběhne i tanec s rodiči, který je ale vzhledem jak k mojí, tak k tátově kondici naprosto zanedbatelný. Tolik k tanečním. Šaty nakreslím.
A teď už jen krátce ke kauflandu (měla bych přestat psát články těsně před večerkou, pak nestíhám). Nevím, jestli toto rozhodnutí bylo činěno v opilosti, či jak, ale někdo se rozhodl, že udělá z našeho malého městečka menší nákupní metropoli, takže vedle kauflandu byla postavena skupinka obchodů: Drogerie, boty, sport, elektronika, papír-hračky a mišmaš všeho. Mně to nedalo a do papíru jsem nakoukla. A k sortimentu ani moc komentář nemám, je to tak o % lépe zásobené, než kaufland, ale spíš budu jako správný antisociál nadávat na lidi. Prodavačky. Je to jako synonymum pro drbny. Víte, jako jistý extrémní druh antisociála, mívám pocit, že když se mi někdo za zády směje, tak je to jednoznačně posměch na mě. A když jsem si tak kolem sedmé šla slintat nad barevnými čtvrtkami a skupinka patnáctiletých brigádnic se tam šklebila a popichovala čtyřicetileté zaměstnance dopravní služby, kteří rovnali plyšáky do polic, prostě mi to nedalo. Mám averzi na vytlemené puberťačky. Omlouvám se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lu.Blueberry Lu.Blueberry | Web | 23. listopadu 2014 v 11:58 | Reagovat

Líbí se mi jakým způsobem píšeš, je to hodně čtivý a vtipný!
No a se smíchem za zády mám stejný pocit, oni se prostě smějí mě!
Tak zatím z celkového dojmu z blogu mi přije, že jsme si v něčem podobné. Kreslíš, maluješ, jsi asociální typ...nemáš ráda šaty! :-D Já ty svoje skoro strhala, když skončil maturák :-D
Asi sem zavítám častěji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama