Průvodčí

9. května 2015 v 13:14 | Michi |  Co už se jinam nevešlo
První věc, co mě při tomhle tématu napadla byla jedna historka, přes kterou jsem se doteď jako průměrný, po ránu prakticky nefunkční člověk, nepřenesla.
Byly plus mínus 4 hodiny ráno, všude ještě tma, pokladní na místním nádraží má kruhy pod očima a polohlasem mi podává lístek. Nijak jí to nezazlívám, jsem na tom podobně, ne-li hůř. Vypotácím se ven z nádražní budovy a sednu si na lavičky. Mám ještě 10 minut čas, vím, že mi nehrozí žádné nemilé setkání s kamarády, protože mezi námi, který blázen při smyslech by sakra jel v tuhle hodinu vlakem? Já... Vlak po chvíli přijede, podle očekávání v něm prakticky nikdo není, jen pár podobně mrtvých lidí. Můžu v klidu usnout, do cílové stanice mi zbývají 3 hodiny, když budu mít štěstí, tak mě průvodčí vzbudí, kdybych se neprobrala sama. Pomalu mi padají oči, usínám až podezřele jednoduše. Spala jsem už asi tak 1 a půl hodiny, když se mnou někdo jemně zatřese. Když se vzbudíte po krátkém spnku, čekáte, že se vzbudíte odpočatí a svěží. Ne. Když se vzbudíte po krátkém spánku, je to jako byste se vzbudili v jiném století a zapomněli, kde jste a jak se jmenujete. Když se mi konečně podařilo pořádně rozlepit oči, zaostřila jsem na obličej chlapíka v běžném obleku, který nosí průvodčí. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti, vypadal, jako by právě přijel od moře, usmíval se jako měsíček na hnoji, už to bylo v tuhle nelidskou hodinu divné, ale dobře, každý to zvládáme jinak. Jen že to nebylo to nejlepší. Sotva jsem se trochu rozkoukala, spustil nahlas a z vesela "Dobré ráno vám přeji, kontrola jízdních dokladů". Pochybuji, že to zvládnu popsat dostatečně výstižně, ale představte si, že kolem 5-6 ráno se někdo chová, jako by mu právě největší láska jeho života řekla, že si ho vezme a bylo pravé poledne. Není to takový typ nakažlivé dobré nálady. Je to takový typ dobré nálady, která je tak dobrá, až vás to irituje. V tu chvíli však vlak zastavil. "Pardon, moje chyba, hned se k vám vrátím," prohlásil vesele a vyběhl z mého kupé. V úžasu jsem tam zkameněle seděla, až se vlak znovu rozjel a on se opět vrátil. "Až do Brna? Tak to budeme mít dlouhou společnou cestu. Přeji příjemnou jízdu," prohlásil za stálého úsměvu a odešel. Bylo to, jako by ten člověk byl na dočista jiné frekvenci, jestli víte, jak to myslím.
A to ještě ani není konec. Jsem dost paranoidní, když jedu někam, kde to neznám, tak si jdu stoupnout ke dvěřím tak 10 minut předtím, než má vlak dojet do stanice. Tak jsem si tam tak postávala, odstředivá síla se mnou flákala o stěny chodbičky a po chvíli se objevil i ten průvodčí. Nevím, kde se ve mě ta odvaha vzala, ale po chvíli jsem se ho zeptala, jak dlouho ještě pojede a on na mě "Mno, jedu tak od 8 večer a když budu mít štěstí, tak na oběd budu doma." Bral to jako naprostou samozřejmost. V jeho hlasy bylo naprosté smíření. Nechápu a nikdy chápat nebudu. Řečeného průvodčího dodnes potkávám a dodnes je pořád stejně naspeedovaný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eazi eazi | Web | 9. května 2015 v 14:59 | Reagovat

Chtěla jsem říct, že byl první týden v práci... ale jestli ho potkáváš už delší dobu se stejným výrazem nadšení, tak mi prosím zjisti na čem jede. :D :D
Nesnáším cestu vlakem, ranní vstávání a když mě někdo budí... Takže bych byla asi velice příjemná  a tvářila se "mile". ;)

2 Michi Michi | E-mail | Web | 12. května 2015 v 9:52 | Reagovat

[1]: Hele, to bych taky ráda věděla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama